Rozhovor s fotografkou Bet Orten
Nejenže vytváří úžasné fashion aktivistické módní story. Také disponuje schopností být zároveň umělkyní, skvělou matkou, milující přítelkyní, pozornou kamarádkou a pokorným člověkem se silnými názory.
Fotografii ses věnovala od 14 let a myslela jsi to vážně. Jak jsi už tehdy věděla, co chceš dělat?
Jako dítě jsem chodila cvičit a na všechny možné kurzy – rodiče mi dávali prostředky i volnost – ale vůbec nic mě dlouho nebavilo. Pak jsem jednou našla Praktiku po dědovi, nafotila jsem první film, který samozřejmě nevyšel, ale mě ten proces úplně strhnul.
Sama jsem si vyhledala kroužek někde v Karlíně, postavila jsem si doma komoru metr na metr, sehnala jsem si kádinky, vývojky – byla to prostě vášeň. Nepřestala jsem fotku od té doby dělat, i když se určitě měnilo to, co mě na ní zajímalo.
Proč ses nakonec rozhodla pro módní fotografii?
Zjistila jsem, že stylizovaná fotografie je pro mě nejlepší způsob sebevyjádření, protože jsem vlastně estetický ras. Akty mě nebavily, naopak dlouho mě zajímala reportáž, ale pak jsem dostala chuť si všechno víc režírovat sama.
Po dokončení bakaláře na „fotce“ v Opavě jsem si pro magistra vybrala London College of Fashion. Tatínek, kterému jinak moje povolání přišlo nestabilní a často jsme kvůli tomu měli spory, mě podržel a zaplatil mi školné s tím, že na živobytí si ale vydělám sama. Chci mu za to tady moc poděkovat!
A Londýn můj zájem o módní fotografii jenom prohloubil. Vedli nás k tomu, že ji lze považovat za samostatný umělecký směr.
Ještě před magisterským studiem jsi dělala asistentku elitnímu módnímu fotografovi Stevenu Kleinovi v New Yorku. Jak ses z Opavy dostala na Manhattan?
Long story short – kromě toho, že jsem chtěla jet studovat do Londýna, tak jsem si přála najít fotografa, kterému bych mohla asistovat. Vždycky jsem to měla skvěle vymyšlené, až to dítě ten můj „velkolepý plán“ trochu nabouralo (smích).
Taky jsem měla neuvěřitelné štěstí, ale podle mě štěstí přeje připraveným. Takže mi zavolali z jedné produkce, že bude v Praze velké focení a potřebují šikovného anglicky mluvícího člověka.
Týden jsme fotili a já až úplně na konci sebrala odvahu a zeptala se jednoho asistenta, jestli k nim třeba můžu přijet pracovat? A on, že by to šlo domluvit. Právě začalo léto, já si koupila letenku a v září odletěla. Byla jsem tam půl roku, z toho jsem Stevenu Kleinovi asistovala tři měsíce.
Co byl nejsilnější zážitek?
Měla jsem moment, který pro mě v těch 20 letech byl vrcholný. Fotili jsme kampaň jaro-léto pro Dolce&Gabbana, seděla jsem pod modelkami, držela v ruce nějakou odrazku a najednou se rozbrečela dojetím z toho, že jsem u zrodu úplného maxima v oboru.
Ale byla to strašně náročná zkušenost – absolutní sebezapření, vstávání ve 4 ráno, přičemž asistent mého typu fungoval jako ten úplně nejposlednější článek. Bylo jedno, jestli jsi holka, kluk, co zvládneš, co uneseš – chceš to dělat, tak to dělej. Je skvělý, že jsem to zažila ve 20 letech, protože v tomhle věku nic neřešíš a jedeš.
Jakých focení ses účastnila?
Kampaně Dolce&Gabbana, focení pro švýcarskou značku Akris, dělali jsme hodně časopisů, třeba americký Vogue, časopis W, Bona Voxe jsme fotili.
Bona? Koho ještě?
Třeba Damiena Hirsta, to byl velký zážitek. Málem jsem viděla Madonnu, ale nakonec jsem s nimi do Londýna nejela.
Než se ti ve 24 letech narodil Vincent, tak jsi toho stihla docela dost nacestovat, nastudovat, napracovat. Co sis musela nechat kvůli dítěti ujít?
To je taková story, co budu říkat u panáka zelený, až mi bude 50.
Klidně ti koupím celou flašku zelený, ale hlavně povídej.
No, dobře. Dodělávala jsem magisterský projekt a za týden jsem měla výstavu, tzv. final show, a pak hned za 14 dní porod. V tomhle období mi přišel e-mail a já neprve nechápala, kdo ho píše, podepsala se jenom křestním jménem a celkově mi to vůbec nedocházelo.
Pak mi můj kamarád, rodilý Londýňan, jako hlupáčkovi vysvětlil, že mi píše hlavní módní redaktorka britské Vogue Lucinda Chambers. No a teď bych chtěla, abys ten e-mail radši přetiskla a nevypadalo to, že si vymýšlím.
Napsala mi, že takhle dobrý portfólio dlouho neviděla, ptala se mě, kde žiju a kdo je můj agent, že se se mnou chce sejít a koupit si ode mě print. Odepsala jsem a ona mě pozvala na příští týden do Vogue House na Hannover Square. Já samozřejmě věděla, kde je Vogue House, je tam nápis jako prase!
Poslední věta e-mailu zněla, že se mnou chce dělat story než začnou „shows“, tedy London Fashion Week za 14 dní.
Jak probíhá taková schůzka ve Vogue?
Schůzka byla skvělá a setkala jsem se s půlkou redakce, nicméně když jsem tam přišla, tak paní Lucinda zalapala po dechu z toho, v jakém jsem stádiu těhotenství. Taky jsem byla tak hustá, že jsem si nevzala portfólio, protože bych pak nestihla dojet pro ten print nebo přišla pozdě a to jsem nechtěla.
Ale byli zlatí. Ptali se mě, jestli fotím na film, představili mi accountku s tím, že ona řeší, jestli pojedeme na ostrov nebo přiletí nejlepší topmodelka z New Yorku za náma.
Lucinda si koupila print a ještě mi v totálně britském humoru řekla, že přišla za šéfredaktorkou Vogue Alexandrou Schulman s tím, že se mnou chce fotit menší ateliérovou story More Dash than Cash, na které si zkouší fotografy. A Alexadra jí prý odpověděla „Absolutely not!“.
Já jsem v té chvíli úplně ztuhla, ale Lucinda po dramatické pauze pokračovala větou „I want her straight away to do the main story.“ Ještě ten den mi napsala e-mail, že je skvělé, že jsem přišla, že počkáme, až se malý narodí a bude up&running a pak už se nikdy neozvali. Takhle rychlej je módní byznys.
Dodělala jsi magistra, narodil se ti Vincent a vrátila ses do Prahy. Jak na tuhle Vogue zkušenost vzpomínáš teď?
Pro mě je ta historka silná a zajímavá v tom, že mě nikdy nenapadlo „kdybych dítě neměla, tak bych to mohla fotit“. Z nějakého důvodu se to nestalo. Nemyslím si, že jsem byla ready a takovou věc člověk může zkazit jen jednou.
Ale je fakt, že mi tehdy hlavou problesklo, že Tim Walker byl nejmladší fotograf, který fotil první editorial pro Vogue v 25 letech, a jestli to stihnu taky.
V pracovním životě jsi teď dost nekompromisní a hodně si vybíráš. I spolupráci s Fashionbook.cz jsi si rozmýšlela. Proč?
To mě naučil můj syn. Nikdy předtím jsem nezažila, aby můj den byl rozdělený téměř na minuty a tak musím desetkrát zvážit, jestli ta věc za to stojí, jestli kvůli ní má být dítě s babysitter, jestli ten čas nepromrhávám, jestli odpočívám, jsem se svým přítelem – je to totální shuffle priorit.
Dostávala jsem se do momentů, kdy jsem si toho vzala strašně moc a myslela jsem, že to zvládnu a ono to nejde, pak se hroutím a je to vždycky na úkor buď mého osobního života, mojí duše, aby se z toho nezbláznila, nebo mého dítěte, nebo přítele nebo samozřejmě i té práce.
Jsi nekompromisní i v osobním životě?
Nebývala jsem taková, ale teď si docela vybírám, s kým trávím čas. Už nemám chuť poslouchat každého ožralu v baru, když jsem si na ten večer zajistila hlídání. I tohle neustálé kontrolování situace se ale snažím někdy vypnout.
Naposledy se mi to podařilo v komunitním domě, který jsme s přítelem a Vincentem navštívili o víkendu tady v Čechách. Vypadá úplně stejně jako ten, kde jsem pobývala tři dny v Kanadě s bratrancem. Vincent tam skákal, křičel a já ho nemusela okřikovat, protože to nikomu nevadilo. Líbilo se mi, že jsem tam necítila žádný tlak ani stres, ženská vedle mě kojila a já si sedla a jenom koukala okolo sebe.
Chtěla bys takhle bydlet?
Nejsem zralá na život v community house, to ne. Ovšem přála bych si, aby Vincent ve svém dětství zažil, že budeme v klidu a pořád se snažím vymyslet jak. Proto – a to bych od sebe třeba vůbec nečekala – stále víc uvažuji nad tím, že odejdeme z Prahy a postavíme si někde na venkově domek. Jsem ráda, že jsem bydlela v těch mega metropolích jako New York, Londýn, Barcelona, ale teď město nemůžu vystát.
Vzala jsem jednu práci, která je hodně časově náročná, ale jenom proto, abychom mohli odjet na celou zimu do Thajska a Vincent nemusel být zavřený v podělaných dětských koutcích. Vždycky mu říkám, Vincente, maminka musí do práce, abychom pak mohli letět velkým letadlem a až přistaneme, tak uvidíme velký moře.
Nechceš fotit reklamy a štvou tě zdejší art directoři. Je to u nás opravdu tak mizerné?
Nelíbí se mi, jak se tady tvoří reklama, protože i u některých klientů a časopisů, pro které pracuji, je na zaměstnancích vidět, že chtějí všechno rychle nafrkat a mít to z krku. Jejich přístup je „to je zbytečné, na to kašleme a to stačí“. A tohle „stačí“ mě dělá nešťastnou. Potom se zpětně koukám na fotky a říkám si třeba jé, tady jsme mohli třeba použít nějakou dekoracií a nejsem spokojená.
Právě proto je spolupráce, která začala s Fashionbook.cz, pro můj život tady v Čechách zlomová a zásadní. Jsme strašně ráda, že jsem se s vámi setkala a že jste, jaké jste – zapálené, dáváte do toho fresh energii, která ale není naivní, nejsou to žádné hurá akce. Jste produkčně schopné, máte vkus, se kterým se ztotožňuju a všechno vždycky funguje.
Pro mě bylo naše první focení s Elpidou úplně fantastické, pochopila jsem, na jaké jsme společně energetické úrovni. Vidím tam smysl a chci v tom pokračovat. Ale snažím se nesoustředit jenom na fotku, třeba za chvilku vyjde videoklip Lenky Dusilové, který jsem režírovala s Tomášem Zilvarem.
Viděl někdo z tvých známých v zahraničí naše společné fotky?
Poslala jsem „Kyselku“ jedné kamarádce do Londýna a byla nadšená. Řekla, že je mě pro Česko škoda. Odepsala jsem jí, že to tak necítím. V časopisech dneska pracují lidi, kteří jsou i generačně jinde a mně připadá, že jsme nová vlna, která může něco změnit.
Nafotila jsi aktivistickou módní story o Kyselce a přitom značka Mattoni dnes sponzoruje hodně módních akcí, například Czech Grand Design. Přemýšlela jsi o tom, že sis možná zavřela dveře k nominaci?
Přemýšlela a dopadne to, jak to dopadnout má. Každopádně „Kyselku“ i Grand Chic přihlašuji do Czech Press Photo, tak uvidíme.
K mediální scéně módního byznysu jsi se vyjádřila, co česká móda jako taková a čeští návrháři?
Nedávno jsem měla chvilku čas i peníze a zavítala jsem do Zary a odešla jsem naštvaná a nekoupila jsem si nic. Vadí mi, jak se mi snaží prodat všechny ty hloupé trendy. Podpora mladých českých návrhářů je nakonec jediná cesta – dáte pár tisíc za šaty, které zůstanou, vydrží a jsou originální.
Třeba Kristina Javůrková skvěle šije totálně nadčasové věci z krásných materiálů, potom Denisa Nová, holky z Chatty, které nedávno otevřely svůj vlastní obchod, i poslední přehlídka La Formely se mi moc líbila. Už je tu konečně pořádný výběr opravdové české fashion, a ne „Pour pour módy“ šité doma na koleni.
Kde nakupuješ ty?
Já nakupuju pořád hlavně v sekáči a už mě to právě moc nebaví. Člověk si sice pořídí za pár korun kožené boty Made in Italy, visí mi ve skříni vintage Dior šaty, ale teď jsem si na sebe vzala model od Denisy Nové na Prague Fashion Weekend a strašně se mi líbil pocit, že nosím něco nového (smích).
Tak a nakonec, prosím, přece jen jeden nevinný drb objasni – prý ráda reorganizuješ světla třeba kavárnách, kam si jdeš sednout.
Ha ha. To je taková úchylka s mým přítelem a nemoc z povolání, protože se světlem pracuji celý život. Sice to neděláme vždycky, ale párkrát se stalo, že jsme někam přišli a začali přeskupovat osvětlení. Prostě pokud můžu, tak do toho zasahuju, abych se cítila dobře.
Publikováno: 28. 11. 2021
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
