Zařaď se, nácíčku
Ačkoliv všude okolo zuří bitvy o název pražského fashion weeku, mnohé trápí úplně jiný společenský problém. Stoupající rasová nesnášenlivost, pochody „slušných Čechů“, sílící nespokojenost… Vše přiblíží rozhovor s Markétou Málkovou.
Situace v Českých Budějovivích byla letos v létě docela kritická. Všichni asi ve zprávách viděli videa, kde se jindy poklidným městem, procházely davy nacionalistů. Lidé na sídlišti Máj se tvářili docela překvapeně, když se před jejich domy začala demolovat auta a převracet popelnice. Romové, kteří tam zrovna měli happening, také moc nechápali, co se děje.
A tak se zrodila letní senzace! A zároveň se znovu obnovily rozhovory, polemiky a úvahy nad tím, jak moc je český národ rasistický.
Své o tom ví Markéta Málková. Ta není jen tak obyčejně unuděným občanem Českých Budějovic. Než se do svého rodného kraje vrátila, procestovala svět. To není moc obvyklé, spíš naopak. Kdo jednou odejde, většinou se nevrátí.
A aby toho nebylo málo, rozhodla se to, co poznala „tam venku“, aplikovat na jihočeskou metropoli. Založila společně se svou kamarádkou Bárou kulturní centrum Kredance a rozhodla se bojovat o křehkou duši maloměsta. Následně toto léto podpořila tamní Romy během protestů na sídlišti Máj. Dalo by se říct: skandální! A také neobyčejně hrdinské.
Mohla bys popsat pocity, když ses ocitla během protestů na sídlišti Máj a ještě jsi stála na straně Romů? Nelitovala jsi v tu chvíli? Dav nacionalistů se mi nezdál zas tak malý…
Naštěstí jsem tam nestála sama… Tedy, člověk se necítil bezprizorně a na ráně. Bylo nás tam víc z naší občanské iniciativy Leckteří občané Budějovic a též z občanského sdružení Konexe a další. Bylo tam též mnoho Romů a vedl se tam dialog… Přišli i bílí obyvatelé Máje a probíhaly tam mezi oběma stranami rozhovory. Velký úspěch!
Takže žádné litování nenastalo, spíš naopak pocit určitého uspokojení, že to jde. A abych to ještě upřesnila nestáli jsme pouze na straně Romů, ale na straně všech občanů bez rozdílů barvy pleti, kteří nevidí řešení konfliktů v pochodech radikálů, nebo odsunem jakékoliv části obyvatel, ale hledají řešení ve společném dialogu.
Co tě vedlo k tomu, zapojit se do organizace MÁJ SPOLU?
To vyplynulo z celé situace, z nutnosti se angažovat víc. Myslím, že hned po druhém pochodu Diecézní charita začala pořádat odpoledne pro děti na Máji – hry a další aktivity. Bohužel tam docházelo k tomu, že chodily pouze romské děti – tedy neprobíhala tam žádná integrace bílých a černých dětí.
A jelikož jsme o sobě jako Leckteří občané Budějovic hodně dávali vědět (hlavně díky kolegyni Radce Doležalové), tak jsme byli osloveni Policií ČR, zda bychom se jakožto kulturní činitelé nechtěli též zapojit společně s nimi, opět s charitou a salesiánským centrem do dvou zábavných odpolední.
A klaplo to! Bylo to báječné! Hrálo to tam všemi barvami a kultura a policejní psi se ukázali jako výborné lákadlo.
Na který okamžik jsi nejvíce pyšná?
To je velmi těžké hodnotit. Každá akce, kterou jsme zatím dělali měla úplně jinou hodnotu a smysl, tedy je těžké srovnávat… Jak Máj Spolu, kde vidíte, že lidé spolu můžou fungovat a děti si společně hrát, tak provokativní nápisy na chodnících před pochodem nácků jsou momenty v mém životě, na které budu velmi ráda vzpomínat.
Necítíš se někdy unavená? Mám pocit, že lidé, kteří se obětují pro druhé, dostávají málo zpět.
Únava je určitě veliká. Hlavně kvůli tomu, že se těžko hledají řešení celé situace. Člověk nahlédne díky těmto aktivitám do různých zákonů a do toho, jak český stát funguje, či spíš nefunguje, a opravdu neví co s tím.
Připadám si trochu jako „záplatovač“. Stejně víte, že to jednou zase praskne, protože pytel je prostě špatně ušitý, ale nemůžete si pomoct. Na druhou stranu i momenty satisfakce jsme zažili, a to je pak člověku krásně.
Jak by sis představovala ideální život v Českých Budějovicích?
Tak to je těžká otázka! Podle mého názoru je tu moc velká zima po většinu roku, a ještě je to město posazeno v budějovické pánvi a z toho vyplývá i rezervovaná a uzavřená energie. Taková určitá strnulost a sterilita.
Tedy více slunce – to by znamenalo více života ve veřejném prostoru! Více tance v ulicích! Více emocí! Prostě živá a funkční společnost by stačila k ideálnímu životu tady.
Nechci po tobě návod jak zrušit rasismus. Obávám se, že v dnešní době se už nikdo neubrání jistým předsudkům a obavám, ale stejně… Myslíš si, že existuje nějaká cesta, jak se snažit o rovnováhu?
Určitě. Ale je to na individuální bázi každého člověka. Předem bych chtěla říci, že je důležité správně definovat, o co se teď ve společnosti jedná. Není to čistě rasismus, je to spíše „anticikanismus“.
Většinová společnost nemá problém s barvou pleti cizinců. Zde jim přímo vadí určité etnikum, minorita a to je velice nebezpečné a zneužitelné. Cesta k rovnováze spočívá v tom, být sám k sobě upřímný. Říci si, jestli jsem „anticikanista“, a nebo ne. A jestli to chci změnit. A co vlastně vím o životě v romské komunitě? Mluvit, hledat odpovědi, ptát se.
To samé by mělo proběhnout i u Romů. A pak samozřejmě obrovskou roli v tom všem hrají média, která kdyby se nesnažila pouze lovit senzace, ale opravdu vzdělávat lidi a ukazovat pozitivní příklady soužití, tak by se nám tu všem žilo lépe.
Když zavřeš oči, dělej teď hned, a představíš si nejkrásnější místo a okamžik, který jsi ve světě viděla, co to je a kde?
Obecně cestování po Izraeli – je to úchvatná a fascinující země. Procestovala jsem ho se dvěma velmi blízkými přítelkyněmi, které hrají obrovskou roli v mém životě – jedna Arabka a druhá levičácká Židovka, která bojuje za práva Palestiny. Byly to báječné okamžiky.
Co je to Kredance a proč jste ho s Bárou založily?
Kredance je oteřený kulturní prostor, který se nachází v bývalé továrně na klobouky pana Požárka. Skládá se z baru, kde probíhají kulturní a komunitní akce a ze sálu, kde organizujeme taneční hodiny od dětí po hodně dospělé.
Proč jsme ho založily? Abychom tu mohly žít a měly jsme místo, kde můžeme tančit a zvát zajímavé lidi, jinak by to nedávalo vůbec žádný smysl a asi ani jedna by jsme tady nezůstala, takhle se potkáváme každodenně s fascinujícími lidmi, umělci i běžnými lidmi a začíná se okolo nás utvářet úžasná komunita. Právě ta fungující společnost! Je to dar mít možnost takhle fungovat.
Řekni mi, proč bych tam měla jet, když bydlím v tý naší zlatý Praze?
Proč? No to je úplně jednoduché, protože je to prostě zásadně důležité „nebejt zaprděnej Pražák“, který je vlastně omezený v tom svém vlastním vnímání světa a kultury Prahou a prostě poznávat nová místa, nové prostory, nové umělce.
Bohužel v Čechách je tendence si myslet, že nejlepší a nejkvalitnější umění a život je v metropoli a regiony jako by neexistovaly. Už dávno tomu tak není! Díky holkám z Nové Sítě o sobě víme a podporujeme se navzájem, není to totiž lehké bojovat s takovým kolosem jako je Praha.
A tedy když se překoná tento prvotní blok, že Praha je top of the top a už se někdo odhodlá jet třeba k nám na jih, tak ho nalákáme na unikátní prostředí. Továrna je prostě továrna, i když se jí snažíme vymazlovat, jak se dá. Je to také o tom poznat jinou komunitu lidí, vidět festival Mimo Mísu.
Jaká největší fáma o Romech koluje mezi Čechy? A jaká o Češích mezi Romy?
Že jsou všichni nesmírně bohatí, že mají obrovské sociální dávky, že žijí v přepychu. U Romů o Češích? Že jsme všichni rasisti a že jsme všichni strašně bohatí, proto je ok někde něco čórnout, vlastně je to všechno o závisti a touze mít víc.
Je něco, co na Romkách obdivuješ?
Nerada generalizuji ale… jsou to krásné dívky, nesmírně ženské, přitažlivé a nespoutané. Mají úžasný smysl pro pohyb a rytmus, jsou to fascinující ženy, jako kočky, nikdy nevíte co od nich čekat.
Ochutnala jsi někdy perkel?
Perkel jsem nejedla… co to je? Ale když jsem byla ještě dobrovolnicí na charitě tak jsme někdy jedli společně s dětmi, a když jsem se snažila odmítnout byl oheň na střeše, to se prostě nedělá!!
Co je tvůj sen? Ale ten nereálný, který by moc stál, nebo prostě vyjde, až budeš mrtvá. Ale taky se to počítá…
Můj sen? Já o snech nerada mluvím… ale bylo by úžasné, kdyby lidi obecně začali více naslouchat, komunikovat a žít láskyplně, je to naivní, vím, ale pro mě dostačující.
A chtěl by v Českých Budějovicích žit opravdu každý?
Myslím, že teď ještě ne. Ale za pár let, až se to tu „zfunkční“, tak určitě ano!!! A já se na to těším.
foto: Markéta Málková, Kredance, Kitti