Rick Vicious
Navrhovat kreativně zvládne mnoho módních designerů. Navrhovat a mít u toho názor už jde mnohem méně z nich. A ty extrémně kreativní a inteligentní návrháře schopné dílo prezentovat způsobem, který jde označit sám o sobě za umění, lze spočítat na prstech jedné ruky.
S každou přehlídkou se Rick Owens noří hlouběji do temného podvědomí naší společnosti a klade větší důraz na to, aby „jeho ženy“ vypadaly ještě silnější, ještě mocnější a v případě kolekce pro jaro-léto 2014, kterou viděli návštěvníci pařížského fashion weeku tento týden, ještě naštvanější.
Owens ji pojmenoval Vicious, stejně jako pánskou, kterou předvedl už před prázdninami. I tehdy se jednalo o neobvyklou fashion show. Uprostřed mola se usídlila estonská hard-core skupina ve vlčích maskách, úporně bušila do tajemných nástrojů a kolem nich se rychlostí blesku míhali modelové v dokonalé kožené futuristické sportovní obuvi, minimalistických kabátech a vestách, úzkých nahrnutých kalhotách.
Svou trademarkovou siluetu autor zkompaktněl. „Jsem známý pro tři věci: velké kabáty, velké boty a velká trika,“ řekl kdysi a letos se určitě posunul dál. Kolekce i show byla rychlá, naléhavá, ale stále svým způsobem nevinně hravá. Jako když někdo nabízí dort k ochutnání a na poslední chvíli lžičkou uhne před otevřenou pusou.
Ženská varianta Vicious je v podstatě pravým opakem – člověk by se bál, že přes ústa tou lžičkou dostane.
Obě kolekce pojí dohromady pohyb jako základna, ústřední prvek. Z konstrukce připomínající lešení scházejí v úderném beatu popelnice zřejmě vypůjčené od Stomp stepařky, které Owens nacastoval z univerzitních dívčích spolků po celé Americe, a bily se v prsa.
Tyto ženy rozhodně nemají míry klasických modelek a 90 % z nich nemá ani jejich klasickou barvu kůže. Většinou bývá etnický poměr přesně naopak. Kolik se v posledních několika letech objevilo článků o tom, jak jsou modelky fashion weeků vychrtlé, nereálně krásné a příliš bílé?
Owensovu novou kolekci předváděly hlavně Afroameričanky se silnými stehny, velkými zadky, krepatými nebo úplně zakrytými vlasy a hodně nepříjemným, strach nahánějícím bojovným výrazem v obličeji.
Na molu, které vypadalo jako sportovní hřiště, se s geniální military choreografií černošských roztleskávaček vystřídalo několik skupin rozdělených podle klasické owensovské barevné škály: černá, hnědá, béžová a bílá.
Oblečení navrhl v duchu silných žen: amazonek, zdravotních sester, jeptišek, vojaček, podnikatelek, sportovkyň… A svoje pověstné extrémní střihy tentokrát narýsoval tak, aby jim nebránily v extrémním pohybu.
Délky maximálně do půli lýtek, motivy tógy, kožené vesty s podobně našitými zipy jako v pánské kolekci a volnější krátké kalhoty, sukně s koulemi vytvářející tribální efekt, nechyběly autoritativní „kostýmky“ snad odkazující na nemocniční pracovní oděv i power dressing a samozřejmě dokonalé boty sportovní budoucnosti.
Owens kreativně zpracoval obraz přesně takové ženy: té, kterou si určitě nikdo nepřeje za soupeřku, ani jí nechce omylem šlápnout na nohu. Té, která je pořád v pohybu a každý den musí bojovat. O místo, o výhru, o život, o víru.
Sál přehlídky výskal a tleskal, ale ne všechny reakce byly kladné. Někteří provolávali konec elegance v Paříži a vítězství ošklivosti. Jenže Owens prostě jen naslouchá společnosti a pozoruje ji.
Nezajímá ho ani pozlátko, spektákl a marnivost couture oděvů, které si vezmete na sebe jen jednou. „Jde mi především o funkčnost. Teď mi přivezli křišťál a budu vyrábět křišťálový záchod. Na světě jsou zbytečné věci, například plesové róby. Kdo je potřebuje? Zato křišťálový záchod, ten přece potřebuje každý,“ řekl (se smíchem) před rokem v rozhovoru.
Samozřejmě, že všem stačí keramická toaleta, jenže nakonec i tu křišťálovou bude někdo používat denně. I proto jeho oblečení velice často připomíná uniformu, na které další sezónu vlastně jen něco vylepší. Kolekcí Vicious znovu zopakoval, že v jednoduchosti je krása, zdůraznil ale také, že v ní je i síla. A že ta největší musí vycházet z nás.